Volání těla, jako impulz k osobnostnímu rozvoji

Od útlého mládí jsem věděla, že za každou nemocí je třeba hledat psychosomatiku. My lidé jsme tělo, duše, duch a není to možné oddělit. I přesto mne velmi překvapila má poslední zkušenost u zubaře.

Jakmile se mi objeví něco na rovině těla, jdu do relaxace, meditace, rozjímání (volím podle potřeby, tématu, pocitu) a hledám, co je za tím. První uzdravování probíhá skrze energie, do kterých se umím posadit nebo skrze kameny, které jsou mými učiteli.

Čím víc jsem sama sebou a jdu si za svými sny či poslouchám své pocity, tím méně pociťuji volání na rovině těla. Ale s ústní dutinou mám tolik zkušeností, že mne samotnou překvapuje, že nevidím kořen a neumím to zcela zcelit.

A tak když jsem naposledy navštívila svou zubařku, kvůli vypadlé korunce a dostala se k mladému lékaři, který mou doktorku zastupoval, udál se mi zajímavý zážitek. Začala jsem si se zubem povídat, omlouvat se mu, že ho trápím a že stále nevidím co je za tím a kazy se mi v jedné oblasti zubů opakují. A najednou se to stalo. Při čištění zubu mi došlo, že to souvisí s mým dědečkem a že se na něj zlobím. Slzy mi tekly proudem a já pocítila obrovskou úlevu. Protože kdybyste se na mého dědečka ptali, řeknu vám, že to byl skvělý člověk a měla jsem ho moc ráda. Vůbec mi mysl nepustila informaci, že se v hloubi duše na něj zlobím, že to že odešel bylo předčasné a zbabělé…. Přišel tedy na řadu krok odpuštění a připuštění, že toto je to, proč mne stále trápí podobné kazy a proč, ač se o zuby starám, je zubní ordinace jediným lékařem, kterého zatím neumím opustit.

Když jsem to sdílela se svou kamarádkou, velmi jsem jí tím zarazila a pošťouchla mne, abych o tom něco napsala. Moje první reakce byla, že neumím psát – nemám básnické střevo. Ale vzhledem k tomu, že na druhé straně seděla marketingová manažerka, která četla jako jedna z prvních mé texty na web a zná mne i z pohledu relaxace, tuto mojí domněnku mi vyvrátila. Zabruslili jsme i k hudebnímu sluchu, hluchu a přes malé krůčky a různé lidi na cestě jsem se rozhodla psát blog.

Věřme životu, věřme vyššímu vedení a děkujme za lidi na naší cestě. Pokud budeme vnímaví, vždy si vezmeme, co máme a ponecháme, co nám nepatří. Nebojme se přijímat a dávat.